Název: Krycí jméno Verity
Autor: Elizabeth Wein
Série: –
Vydání: CooBoo (2015), ISBN 978-80-7447-902-1
Počet stran: 312
Štítky: 2. světová válka, přátelství, špionáž, nacismus, letectvo
Mé hodnocení: 4/5
Jsme ve Francii. V páchnoucí bezútěšné výslechové místnosti, kde gestapo vyslýchá britskou agentku zvláštní operací. A daří se jim to. Řekne jim všechno. Kdo by taky odolal těm jejich pečlivě propracovaným metodám mučení? Ti, kteří to přece jen dokázali a nic neřekli, už ani mluvit nemůžou.
Elizabeth Weinová nám předkládá silný příběh velkého přátelství na 
pozadí strašlivých událostí 2. světové války. Nechává nás skrze něj prožít svou vlastní lásku pro letectví. Hlavní hrdinky jsou mladé dívky vyrůstající v naprosto odlišných podmínkách – Julie si žila takříkajíc na vysoké noze, Maddie se hrabala v motorech, jezdila na motorce a snila o pilotování letadel. Válka, která je svedla dohromady, ale nerozlišuje. Pro ni jsou jen telegrafistka a pilotka. A ženy. To samo o sobě jim uzavírá celou řadu kariérních příležitostí. Ve válce je ale o schopné lidi nouze, a tak se Maddie skutečně splnil sen a stala se pilotkou britských Pomocných sil ATA vysílanou na tajné mise.
Hodně mě zaujalo pojetí vyprávění – prostřednictvím „vyzrazování“ informací zajatce nacistům, kteří ho vězní a mučí. Tato „zrádcova“ zpráva vás zavede daleko do minulosti a vedle tajných informací vypráví příběh zrození jednoho přátelství. Zajímavé je i to, že navzdory tomu, jak je kniha útlá (tedy alespoň já 300-stránkové knihy řadím mezi útlé), takže ze společné minulosti obou dívek se dozvídáme jen pár zážitků a historek, se přátelství Maddie a Julie jeví tak odvěké a přirozené, jakoby se prostě znaly odjakživa.
Takže jednou větou je to příběh o přátelství a odvaze tváří v tvář děsivému nepříteli. Ale není to ten typ nanicovaté „odvahy“ kdy se s heroickým křikem hrdina vrhá do bitevní vřavy. Je to statečnost přes strach a slzy. O to víc uvěřitelnější se nám pak jeví.
Nechybí ani vtipné průpovídky. Ale opět – ne takové, u kterých byste se plácali smíchy do stehen, ale spíš takový sarkastický humor člověka v bezvýchodné situaci, který odporuje veškeré logice – asi jako odsouzenec s hlavou na špalku, který se uchechtne, když katovi upadne sekera.
Celkově ale samozřejmě převládá smutek. U některých pasáží se mi zaleskly oči, ale vždycky jsem se udržela. Jenže když jsem si na konci knihy užuž myslela, že jsem to zvládla, poslední stránka mě rozsekala.
Tak to tedy je s celou knihou Krycí jméno Verity. Čtete a v hlavě vám rotují myšlenky jako o závod – jak to asi dopadne? Ale ono to předvídání děje moc nejde, a co víc, poznáváte, že i všechno to, co už jste věděli, je možná úplně jinak, než se na začátku zdálo.
Další recenze knih ZDE
Facebook Comments