Název: Žítkovské bohyně
Autor: Kateřina Tučková
Série: –
Vydání: Host (2017), ISBN 978-80-7294-858-1
Počet stran: 455
Štítky: léčitelství, lidová moudrost, folklór, čarodějnice, prokletí, magie, kletba, černá magie, osud, komunismus, nacismus
Mé hodnocení: 3/5
Tento brilantní počin mladé české spisovatelky Kateřiny Tučkové se stal bestsellerem české literatury. Příběhy částečně fiktivní, částečně skutečné o životě tzv. bohyní, jakýchsi léčitelek se schopnostmi věštění budoucnosti, vesnických rádkyň, které svůj dar předávají po staletí z matky na dceru, a které svým bohováním ovlivnily životy mnohých lidí, některé pozitivně, jiné negativně.
Kniha popisuje pátrání Dory Idesové, neteře jedné z posledních žítkovských bohyní – vyhlášené Surmeny – po střípcích pravdy o bohyních jak pro účely sepsání své vědecké práce o nich, tak pro touhu získat odpovědi na otázky, proč ji a její rodinu postihl tak zlý osud.
Na to, že je kniha napsána hodně specifickým 
stylem, který nemusí být každému po chuti, obsahuje totiž spoustu archivních spisů v plném znění, výtažků z vědeckých prací, posudků, korespondence apod., kupodivu to neubírá na celkové čtivosti. Naopak to přispívá autentičnosti a vcítění do situace. Je to vlastně popis sbírání materiálů pro vědeckou práci prokládaný útržky Dořina života od jejího mládí, kdy poznamenána tragickou smrtí matky vyrůstala se svou tetou Surmenou, poznávala povahu bohování a jeho význam, až po odklonění se k vědecké práci a výzkumu v dospělosti.
Jak Dora postupně odhaluje pravdu o své 
rodině procházením archivní dokumentace a rozhovory s místními pamětníky, zjišťuje, že ačkoli se na její rodině a bohyních obecně dopustilo hrozných křivd mnoha donašečů, estébáků, nepřejících závistivců či omezených pověrčivců, tak pravá příčina zkázy pramení z něčeho mnohem tajuplnějšího a temného.
Prostředí Hrozenkova, kde se zastavil čas, autorka vystihla na jedničku. Úplně vidíte zapadlé pastviny, kopce a stráně v celé své syrovosti, po kterých se šplhají bohyně s trávnicemi plnými zelin do starých chalup někde na samotě u lesa. Jeden obchod, jeden kostel, pitky domácí pálenky a rvačky v hospodě. Celkově je kniha prosycena takovým nevyřčeným smutkem a tíživou ponurostí.
Celou dobu mě něco nutilo číst dál, i když se mi v hlavě pořád točila otázka, kam to vlastně směřuje. Jak stránek ubývalo, čím dál víc jsem pochybovala o nějakém dechberoucím rozuzlení. Konec sám mě docela překvapil, ani ne tak tím, co se stalo, ale spíš tím, jak rychle to bylo useknuto. Bohužel jsem se cítila trochu podvedeně – jakože tohle je fakt ono? A nic víc k tomu? Prostě konec? Celkově mám z toho pocit, že kniha tak nějak není uzavřená.
Jedno je ale jisté, že Žítkovské bohyně mají opravdu vysokou úroveň, což je o to zajímavější, že jsou počinem tak mladé autorky. Úsilí, které jistě musela vynaložit přípravě a sbírání materiálů, je obdivuhodné. Stejně tak střet až fanatického překrucování pravdy ze strany komunistického režimu, technického a vědeckého pokroku s prastarým bohováním byl nevšedním a nadčasovým zážitkem, který stojí za přečtení.
Facebook Comments